DAT

Byla to doba, kdy se o zvuku mluvilo s respektem a digitál měl nádech luxusu. V roce 1987 přišla Sony s kazetou, která vypadala skoro jako hračka. O polovinu menší než klasická kompaktní kazeta / srovnání velikosti níže / a přitom v sobě skrývala čistý digitální záznam. DAT, Digital Audio Tape, měla ambici nahradit klasickou kazetu, která od šedesátých let okupovala auta, obýváky i kapesní walkmany.

Na první dotek působila zvláštně: maličká plastová krabička, uvnitř tenký pásek, a přitom schopnost uložit hudbu s parametry 16 bitů a až 48 kHz. Žádný šum, žádné praskání, prostě jen přesná kopie zdroje. Byla to vlastně kapesní CD vypalovačka, jen s mechanickým šustěním cívky a typickým cvaknutím transportu.

Jenže právě tahle dokonalost se stala problémem. Hudební vydavatelství zpanikařila. Možnost pořizovat si kopie cédéček „bit po bitu“ byla pro ně nepřijatelná. A tak se rozjely právní tahanice, do hry vstoupil systém SCMS, který měl omezovat nekonečné kopírování. Výsledek? Z DAT se nikdy nestal masový formát. Zůstal v rukou fajnšmekrů, nadšenců a především profesionálů.

Pokud jste někdy nakoukli do rozhlasového studia v devadesátých letech, určitě jste tam DAT našli. Malé kazety se štosovaly v policích, technici na ně přehrávali pořady, reklamní spoty i celé živé koncerty. V hudebních studiích to byl standard pro mastering. Když se dokončila nahrávka, putovala na DAT a teprve z něj se připravovalo lisování na CD. Panasonic SV-3700, Tascam DA-30 nebo Sony PCM řady. To byly stroje, které denně běžely celé hodiny.

V domácnostech to bylo jiné. Rekordéry Sony DTC-1000 nebo luxusní ES modely sice nabízely kvalitu, ale také složitost. Mechanika s rotujícím bubnem byla náročná, hlavy se musely čistit, kazety nebyly zrovna levné. A když přišel výpadek, byl to konec! Žádné „trochu šumu navíc“, ale rovnou sekera do záznamu. A tak zatímco CD-R se postupně zlevňovala a vypalovačky se staly samozřejmostí, DAT zůstala na okraji.

Já osobně mám k tomuto formátu velkou slabost. Ve sbírce se mi podařilo uchovat Sony DTC-2000ES, robustní stroj z doby, kdy Sony ještě vyráběla audio bez kompromisů. Vedle něj stojí i JVC XD-Z1010 z řady SuperDigifine, který ukazuje, že i JVC dokázalo postavit DAT mechaniku s obdivuhodnou pečlivostí a nakonec referenční DAT Nakamichi 1000. Všechny tři magnetofony pravidelně používám a přiznám se, že ten zvuk a pocit práce s kazetou mají pro mě zvláštní kouzlo, které žádný soubor v počítači nenahradí. 

Dnes už DAT působí trochu jako technický relikt. Most mezi analogovým magnetofonem a světem souborů na disku. Je to připomínka doby, kdy digitál ještě nebyl samozřejmost, ale malý zázrak v plastové krabičce. A i když se z něj nikdy nestala náhrada klasické kazety, v historii zvuku zůstane zapsán jako formát, který ukázal, že páska a digitál se mohou potkat a nějakou dobu fungovat bok po boku.

Pavel Bayer