MiniDisc
Líbil se Vám tento příspěvek?
MiniDisc
formát, který měl zachránit fyzickou hudbu
Když Sony v roce 1992 představila MiniDisc, svět hi-fi stál na prahu nové éry. Mělo jít o médium, které spojí výhody kazety a kompaktního disku: kompaktní rozměry, možnost přepisování a digitální kvalitu bez šumu. MiniDisc byl koncipován jako nástupce analogové kazety – médium, které měl každý doma, ale které začalo ztrácet krok s digitální dobou.
Ambice byly obrovské. Sony věřila, že MiniDisc se stane novým standardem a že svět přenosné hudby i domácího nahrávání vstoupí do digitálního věku. Po technické stránce se to podařilo – formát byl mimořádně vyspělý. Jenže realita trhu byla jiná. MiniDisc se stal milovanou, ale nakonec nedoceněnou legendou, která přežila v srdcích audiofilů a technologických nadšenců.
-
Zrození digitální kazety
Myšlenka digitálního, přepisovatelného média vznikla už na konci 80. let. Sony tehdy hledala způsob, jak nabídnout formát, který by měl:
* kvalitu CD (16 bit / 44,1 kHz),
* přepisovatelnost jako kazeta,
* mechanickou odolnost a přenosnost.
Řešením se stal MiniDisc (MD) – drobný magnetooptický disk o průměru 64 mm, uzavřený v plastovém pouzdře podobném disketě. Na rozdíl od CD se dal nejen číst, ale i přepisovat, a jeho odolnost proti poškrábání a prachu byla vynikající.
Zvuk se zaznamenával pomocí komprese ATRAC (Adaptive Transform Acoustic Coding), která zmenšila datový tok na zhruba 1/5 původní velikosti CD, přičemž zachovala poslechovou kvalitu.
ATRAC – srdce MiniDiscu
Za kouzlem MiniDiscu nestál jen jeho fyzický formát, ale především systém, který umožnil, aby se na tak malý disk vešla celá hodina digitální hudby. Tím systémem byl ATRAC, tedy Adaptive Transform Acoustic Coding – pokročilý kompresní algoritmus, který vyvinula společnost Sony speciálně pro MiniDisc.
ATRAC využíval princip takzvaného psychoakustického modelu. Ten vychází z poznatku, že lidské ucho není schopno vnímat všechny frekvence současně, a že některé zvuky dokážou jiné zcela překrýt. Algoritmus tak analyzoval jednotlivé části signálu, rozděloval ho na malé časové bloky, převáděl do frekvenční oblasti a následně odstraňoval či zjednodušoval ty složky, které ležely pod prahem slyšitelnosti. Výsledkem byl digitální záznam, který zabíral výrazně méně místa, ale při poslechu si uchoval kvalitu blízkou kompaktnímu disku.
Zatímco běžné CD pracovalo s datovým tokem 1,4 megabitu za sekundu, ATRAC jej dokázal zmenšit zhruba na pětinu – tedy asi 292 kilobitů za sekundu – aniž by běžný posluchač postřehl rozdíl. Komprese i dekomprese probíhaly v reálném čase pomocí specializovaného digitálního procesoru uvnitř přehrávače. Ten zároveň prováděl převod z komprimované podoby zpět do digitální PCM stopy, která se posléze převedla na analogový zvuk.
ATRAC se v průběhu let vyvíjel. Původní verze z roku 1992 byla později nahrazena vylepšenými variantami ATRAC3, ATRAC3plus a nakonec i bezeztrátovým ATRAC Advanced Lossless, který Sony nasadila v rámci formátu Hi-MD. Každá generace přinesla efektivnější kompresi, lepší stereo obraz a nižší spotřebu energie, přičemž všechny zachovávaly zpětnou kompatibilitu se staršími disky.
Zvukový projev ATRACu byl mimořádně kultivovaný. Charakterizovala jej hladkost, stabilní prostorová lokalizace a minimum digitálních artefaktů, které často trápily rané formáty MP3. Právě díky této hudebnosti si ATRAC získal oblibu mezi audiofily i profesionály z rozhlasového prostředí. Jeho největší slabinou však byla uzavřenost. Šlo o proprietární technologii Sony, kterou bylo možné používat pouze s licencovanými přístroji a softwarem. V době, kdy se začala prosazovat otevřená a univerzální MP3, se tato uzavřenost stala překážkou a ATRAC postupně ustoupil.
ATRAC se během let neustále vyvíjel. První verze, označovaná prostě jako ATRAC 1, vznikla v roce 1992 spolu s uvedením prvních MiniDisců. Byla robustní, výpočetně náročná, ale mimořádně kvalitní – kompresní poměr byl přibližně 1:5 a datový tok 292 kb/s. Už tehdy nabízela zvuk, který při běžném poslechu působil téměř nerozeznatelně od originálního CD. Jak se zvyšoval výkon čipů a přenosných přehrávačů, Sony formát dále optimalizovala. Koncem devadesátých let přišel ATRAC 3, který dokázal při polovičním datovém toku zachovat stejnou kvalitu. Byl použit v přehrávačích NetMD a stal se základem pro digitální distribuci hudby prostřednictvím počítače. Následovala verze ATRAC3plus, která zavedla variabilní datový tok a umožnila přehrávání dlouhých záznamů s nižší spotřebou energie.
Vrcholným stadiem vývoje se stal ATRAC Advanced Lossless, uvedený v roce 2006. Ten už nabízel bezeztrátové kódování, takže uložená data bylo možné dekódovat do přesné kopie původního PCM signálu – stejně jako na CD. Tato verze se objevila především v rámci formátu Hi-MD a softwaru SonicStage, který umožňoval archivaci hudby ve studiové kvalitě.
Sony si u všech verzí pečlivě hlídala zpětnou kompatibilitu, takže i nejstarší MiniDiscy bylo možné přehrát na novějších přehrávačích. Výsledkem byl neobyčejně dlouhý životní cyklus formátu – přes dvě desetiletí, během nichž se ATRAC postupně proměnil z experimentálního algoritmu ve vyspělý digitální kodek.
-
Jak MiniDisc fungoval
Magnetooptický záznam
Princip záznamu byl geniálně složitý. Disk měl na povrchu tenkou magnetickou vrstvu, která reagovala na teplo.
1. Laser zahřál mikroskopický bod na disku na teplotu kolem 200 °C (Curieova teplota).
2. Ve stejný okamžik se na něj aplikovalo magnetické pole, které určilo směr magnetizace – tedy, zda se zapíše „1“ nebo „0“.
3. Po ochlazení zůstala informace „uzamčena“.
Při přehrávání laser pouze čte – detekuje odrazy podle směru magnetizace. Tím vzniká čistý digitální signál, který se dekóduje do zvuku.
-
Konstrukce média... z čeho se MiniDisc skládal
Disk o průměru 64 mm byl uložen v pevné plastové kazetě s kovovou posuvnou krytkou. Ta chránila médium před dotykem a znečištěním.
Mechanika přehrávače při vložení krytku odsunula, disk roztočila a pomocí laseru a magnetické hlavy řídila záznam i přehrávání.
Tento systém byl téměř nezničitelný – MiniDisc bylo možné nosit v kapse, přehrávače odolávaly otřesům a pádu, což bylo zásadní pro přenosné použití. MiniDisc nebyl jen „malé CD“. Ve skutečnosti šlo o komplexní médium tvořené několika vrstvami materiálů a mechanických prvků, které spolupracovaly s přesností hodinového strojku.
-
Ochranné pouzdro (kazeta)
* Vyrobené z pevného polykarbonátu, mělo rozměry 68 × 72 × 5 mm.
* Mělo posuvnou kovovou krytku, která chránila vnitřní disk před dotykem, prachem a poškrábáním.
* V rohu se nacházel zámek zápisu (malý plastový přepínač), podobně jako u VHS kazet.
* Pouzdro zároveň zajišťovalo přesné usazení disku do mechaniky a minimalizovalo vibrace při rotaci.
-
Magnetooptický disk - v pouzdře byl uložen vlastní disk o průměru 64 mm, který byl tvořen několika vrstvami:
Nosná vrstva z polykarbonátu – poskytovala stabilitu a optickou průhlednost pro laser.
Záznamová magnetooptická vrstva – vyrobena ze slitiny kovů (nejčastěji terbium, železo, kobalt – tzv. TbFeCo), které mění polaritu magnetizace při zahřátí na určitou teplotu.
Reflexní vrstva – obvykle hliníková nebo zlatá, umožňovala odraz laserového paprsku pro čtení dat.
Ochranná vrstva – chránila médium před oxidací a mechanickým poškozením.
Vrstva s titulem a popisem – potištěná etiketa, často se zrcadlovým efektem (charakteristický vzhled MiniDiscu).
-
Vodičové ložisko a uchycení disku
Uprostřed disku bylo kovové centrovací ložisko, které umožňovalo přesné uchycení v mechanice.
Při přehrávání se disk otáčel rychlostí přibližně 600–1 800 ot./min, řízenou servosystémem podle pozice laseru.
-
Komprese ATRAC
Záznam nebyl bezeztrátový, ale využíval psychoakustickou kompresi.
ATRAC analyzoval frekvenční spektrum a odstraňoval části, které lidské ucho stejně nevnímá. Díky tomu se datový tok zmenšil, aniž by utrpěla subjektivní kvalita.
Pozdější verze ATRAC 3 a ATRAC Advanced Lossless dosáhly vynikajícího poměru kvality a velikosti dat, často srovnatelného s CD.
-
TOC – mozek MiniDiscu
Každý MiniDisc obsahoval na začátku tzv. Table of Contents (TOC), datový index, který evidoval názvy skladeb, jejich délku a pořadí.
Díky tomu bylo možné skladby pojmenovávat, mazat, dělit, přesouvat nebo slučovat – bez fyzického zásahu do média.
To, co u kazety znamenalo přetáčení pásku, zvládal MiniDisc elektronicky během vteřiny.
-
Sony MZ-1
-
První přehrávače – technický zázrak i luxus
Premiéru měl MiniDisc na podzim 1992 s přenosným rekordérem Sony MZ-1. Nabízel LCD displej, digitální vstup, možnost přepisování a pojmenování skladeb. Stál však přes 700 USD – v té době luxus.
Sony MDS-501
-
Domácí modely, jako MDS-501 nebo MDS-302, měly klasický formát hi-fi komponentu a zaměřovaly se na kvalitu záznamu.
První roky formát žil hlavně v Japonsku a v profesionálním prostředí – rozhlasové stanice ocenily možnost rychlé editace a spolehlivost.
Sony MDS-302
-
Zlatá éra
Na konci 90. let dospěl MiniDisc k dokonalosti. Modely Sony MZ-R50, Sharp MT-880 nebo Aiwa AM-F80 měly kovová těla, výborné D/A převodníky a vydržely na baterie až 20 hodin.
Záznam byl tichý, přesný a bez jakéhokoli mechanického šumu.
Sony v roce 2000 uvedla NetMD – možnost přenosu skladeb z PC přes USB. O čtyři roky později následoval Hi-MD, který zvýšil kapacitu až na 1 GB a umožnil bezeztrátový PCM záznam.
V té době už ale na scénu vstupovaly MP3 přehrávače a iPod. MiniDisc byl technologicky lepší, ale čas hrál proti němu.
Proč MiniDisc neuspěl
Přestože byl brilantní, brzdilo jej několik faktorů:
1. Cena – přehrávače i média byly drahé.
2. Kompatibilita – MiniDisc potřeboval speciální přístroje, zatímco CD šlo přehrát téměř všude.
3. Nástup MP3 a digitálních přehrávačů, které nabídly neomezené kopírování a nízké náklady.
Když Sony v roce 2013 definitivně ukončila výrobu přehrávačů i disků, formát žil už jen mezi nadšenci.
-
MiniDisc dnes
Dnes je MiniDisc kultem. Mezi sběrateli má podobný status jako vinyl – spojuje fyzický dotek s digitální čistotou.
Staré rekordéry Sony nebo Sharp se prodávají za stovky eur, především modely MZ-R50, MZ-NH1 či stolní MDS-JA333ES.
Sony MDS-JA333ES
-
Komunity fanoušků dnes vyrábějí nové obaly, digitalizují archivy a sdílejí nahrávky přes moderní rozhraní.
MiniDisc přežil jako mechanický artefakt precizní japonské techniky – kovové šasi, mikro-mechanika, tichý chod a neomylná logika systému TOC.
Ačkoli se na trhu objevují i novodobé Bluetooth „MiniDisc“ přehrávače, jde pouze o napodobeniny bez skutečné technologie.
Opravdový MiniDisc zůstává magnetooptickým zázrakem své doby, který obstál ve zkoušce času.
.jpg)
Závěr a flagship
MiniDisc měl všechny předpoklady stát se dokonalým formátem: digitální kvalitu, přepisovatelnost, kompaktnost i fyzickou odolnost. Technicky překonal svou dobu, ale narazil na měnící se svět – éru internetu a digitálních souborů.
Přesto si získal srdce milionů uživatelů a stal se posledním fyzickým formátem, který lidé opravdu používali, upravovali a sbírali.
Dnes připomíná dobu, kdy se hudba ještě držela v rukách – kdy přehrávání nebylo kliknutí, ale malý technický rituál.
MiniDisc zůstává jedním z nejkrásnějších omylů v historii hudby.
Omylů, které si ale zaslouží obdiv.
-
-
Sony MDS-JA555ES — často označován jako „flagship“ stolních MD decků.
Model Sony MDS-JA555ES, uvedený v roce 1998, představoval absolutní špičku mezi stolními MiniDisc decky.
-
-
Autor: Petr Schmalz / zdroj: minidisc.org, minidisccover.com, theverge.com, obsoletesony.com
-
Komentáře
Přidat komentář